Srpnový článek jsem se rozhodl zpracovat trochu netypicky a to formou biografie židovského chlapce Hardyho Bergera pocházejícího z Uherského Hradiště. Celému článku předcházelo nalezení autobiografické knihy, která se mi dostala před půl rokem do rukou. Jednalo se o knihu s názvem Můj příběh – Vášeň pro vědu a sionismus prof. Dana H. Yaalona, rodáka z Uherského Hradiště s původním jménem Hardy Berger. Kniha byla psána sice v hebrejštině, ale s pomocí internetu se mi podařilo značnou část knihy přeložit, čímž se mi otevřela celá řada poznatků vztahujících se k Uherskému Hradišti a židovské komunitě zde žijící. Poté jsem narazil i na menší množství archivních materiálů, článků a publikací, vztahujících se k tomu významnému, ale málo známému hradišťskému rodákovi.
Životní příběh Hardyho Bergera – chlapce z Uherského Hradiště, muže z akademické půdy
Srpnový článek jsem se rozhodl zpracovat trochu netypicky a to formou biografie židovského chlapce Hardyho Bergera pocházejícího z Uherského Hradiště. Celému článku předcházelo nalezení autobiografické knihy, která se mi dostala před půl rokem do rukou. Jednalo se o knihu s názvem Můj příběh – Vášeň pro vědu a sionismus prof. Dana H. Yaalona, rodáka z Uherského Hradiště s původním jménem Hardy Berger. Kniha byla psána sice v hebrejštině, ale s pomocí internetu se mi podařilo značnou část knihy přeložit, čímž se mi otevřela celá řada poznatků vztahujících se k Uherskému Hradišti a židovské komunitě zde žijící. Poté jsem narazil i na menší množství archivních materiálů, článků a publikací, vztahujících se k tomu významnému, ale málo známému hradišťskému rodákovi.
Po delší rozvaze jsem se tedy rozhodl, že se pro vás čtenáře budu snažit zachovat biografickou formu celého článku. Kdybych se vydal cestou klasického článku, řada zajímavých poznatků by mohla zaniknout. Postupně se tedy vydáme skrz osud této osobnosti – od dětských let, kdy Hardy Berger vyrůstal v Uherském Hradišti, až po strastiplnou cestu do Dánska, Švédska a Izraele.
Kdo to je Hardy Berger?
Jmenuji se Hardy Berger, pocházím původně ze dvou židovských moravských rodin a to Jelínků a Bergerů. Dokumenty ukazují, že Jelínkovi (matčina strana) a Bergerovi (otcova strana) žili na jižní Moravě mezi Brnem a Vídní po několik století. Živili se většinou jako obchodníci, řemeslníci, trhovníci, pachtýři a lihovarníci. Do rodiny Jelínků patřily také významné osobnosti habsburské monarchie a židovské obce, jako známý rabín Adolf Jellinek (1820-1893) působící ve Vídni a jeho bratr, protimonarchistický novinář Max Hermann Jellinek (1822-1848), který byl popraven během revoluce, která v habsburské monarchii probíhala v roce 1848. Avšak o přímém personálním propojení nemám žádné důkazy.
Pradědeček z matčiny strany Jacob Jellinek bydlel poblíž Luhačovic a jedno z jeho 11 dětí, Hermann Jellinek (1864-1921), založil výrobu lihovin a slivovice v Uherském Hradišti. Jednalo se o menší moravské město, kde nebylo žádné ghetto, ani židovská ulice. V období první republiky mělo 6 000 obyvatel, české gymnázium, moderní nemocnici a kasárny, avšak nevyskytobal se zde větší průmysl. Jednalo se vesměs o přátelské a tolerantní město. Město mělo židovskou minoritu okolo 300 členů, většinou mluvící česko-německy, umírněného náboženství, pro které byly kavárny a sportoviště Maccabi důležitějšími místy pro setkávání, než místní synagoga. Otec byl váženým členem židovské obce. Daroval dokonce pozemek na tenisové kurty a sportoviště pro Maccabi a matka byla aktivní v WIZO – jednalo se o dámský klub. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by ještě byly askenáští židé a sphardičtí. Myslel jsem si, že ostatní židé jsou stejně emancipovaní jako my, a přitom někteří další jako východní (Galicia) hassidičtí židé stále nosili středověké kaftany a byli proti sionismu.
Oba rodiče Hugo (1882) a Elsa (1892) byli vzděláni na místních školách, znali se od dětství a vzali se před první světovou válkou v roce 1913. Matka byla místní krasavice a byla nejstarší z pěti Jelínkových dětí. Můj otec, jako čtvrté Bergerovo dítě, byl laskavý a velmi oblíbený člen židovské a české komunity. Společně se svým bratrem Ludvíkem, který byl dlouholetým starostou místní židovské obce (Jewish Kehila), spustil velkoobchod s textilem v domě č. p. 136. Tento dům získali v poslední čtvrtině 19. století můj praděd Izak Heinz Berger a dědeček Bernhard Berger (1849–1919). Říkalo se, že byl v dubnu 1894 tento dům poškozen velkým požárem a po něm došlo k velké rekonstrukci místním stavitelem Schaniakem. Až do nástupu nacistického režimu v Německu zde měla má rodina obchod s textilem a střižným zbožím. V tomto obchodě pracovala celá rodina. Dědeček Bernhard, otcovi bratři Julius a Ludvík, otec Hugo a posléze i má matka Elsa. Ještě před mým narozením zde byl příručím Eduard Donath, který měl později vlastní obchod na rohu Mariánského náměstí a Prostřední ulice. Roku 1918 se dostal celý dům do rukou strýce Ludvíka Bergera, který s mým otcem začal obchodovat s textilem ve velkém. Firma zaměstnávala téměř tucet prodejců a asistentů. Otec však zemřel mladý na anginu pectoris v roce 1934 ve věku 52 let. Nechal tak matku, aby převzala obchod a starost o rodinu, což zvládala bravurně a dostávalo se jí za to i velkého obdivu.
Dětství v Uherském Hradišti
Já jsem se narodil 11. května 1924 v Uherském Hradišti a velkou část svého dětství jsem prožil v domě č. p. 136 v dnešní Šromově ulici. Byl jsem nejmladší ze tří dětí, ještě jsem měl sestry Stellu a Ditu. Otec byl šťastný, že měl syna, ale nedával najevo svou fyzickou náklonnost, to se tehdy nenosilo. Tuto náklonnost jsem však většinou poznal na talíři, kdy jsem dostával podstatně větší porce. Co se týkalo mé výchovy, tak mateřská škola v té době neexistovala a tak jsem trávil rána s chůvou z povolání. Po dovršení požadovaného věku jsem nastoupil na základní školu. Ve škole jsem sice vynikal, ale jinak jsem to neměl vůbec rád a měl jsem řadu jiných zájmů. K těm patřilo například české umění. Jako dítě jsem miloval také nedělní procházky po ulici, při kterých mě většinou doprovázel náš řidič. Mezi mé záliby patřily výlety do parku, kde jsem se setkával s kamarády. Můj otec mi koupil také album na známky, které jsem katalogizoval podle země, přičemž většina z nich byla z českých a evropských zemí. Album mě pak doprovázelo po mnoho let, dokud jsem se ho nerozhodl prodat. Můj otec mi kromě toho vozil mince z různých míst. Kromě známek jsem rád luštil křížovky. Jediné špatné vzpomínky byly na časté bolesti uší. Celkově však můžu mé dětství označit jako bezproblémové.
Jako dítě jsem vyrůstal v buržoazní rodině v Československu, která obchodovala s textilem a dala by se zařadit do střední třídy. Díky tomu jsme si mohli dovolit zaměstnávat chůvu, která se o nás starala, jelikož naše matka trávila veškerý svůj čas v rodinném podniku. Rodiče také najali kuchařku na domácí práce, která žila s námi. Rodinné výlety jsme uskutečňovali v našem autě a rodiče si dávali záležet především na večeři. Jak taková večeře vypadala? Obvyklé místo v čele bylo vyhrazeno otci, vedle něj sedávala matka. Místnost byla provoněna dobrým jídlem a oběd měl vždy tři chody: polévka, kuřecí nebo hovězí maso a dezert. Co se týče židovských tradic, tak jsme nekladli důraz na košer jídla a hebrejštinu a jidiš jsem téměř neslýchal. Poslední pokrm byly většinou ovocné knedlíky nebo palačinky (plněné tvarohem, džemem nebo skořicí). Někdy si můj otec vychutnával sklenku piva a jednou za čas si zapálil cigaretu.
V neděli jsme byli zvyklí chodit společně, rodiče, chůvy a sestry, na procházky. A také jsme často využívali našeho vozu k četným výletům. Ten byl sice během týdne používán k obchodním činnostem, ale o víkendu byl k dispozici jen pro nás. Můj otec však neuměl řídit a tak nás vozil náš řidič. Vzpomínám si například i na zahraniční dovolenou mojí matky a sester v Itálii nebo na dovolenou nás všech v Karlových Varech. V zimě jsme jezdili velmi často lyžovat.
Hardy Berger v parku v roce 1928
Hardy Berger v roce 1927
Pravovníci firmy Berger, Hardy Berger a chůva na procházce městem, před dnešní farou na Masarykově náměstí
Hardy Berger na lyžích
Hardy Beger v dnešní Šromově ulici
Období kdy jsem navštěvoval základní školu
V šesti letech k nám přestala chůva docházet a nastoupil jsem na základní školu. Šel jsem do běžné třídy a strávil jsem zde dalších pět let. Ve škole chlapci a dívky studovali odděleně. Budova základní školy nebyla židovská a slovo žid bylo považováno za sprosté slovo. Třída měla kolem padesáti dětí. Jednalo se o velkou změnu, jelikož mi nebyla věnována taková pozornost jako za dob chůvy. Se školní docházkou přišla i pravidla školy. Museli jsme být tiše při vstupu vyučujícího, říkat mu pane a vyučovalo se v češtině. Studium mi šlo bez problémů, snad s výjimkou latiny. Rodiče očekávali, že budu dobrým studentem, a i když jsem byl často zlobivý, tak jsem skutečně patřil k těm nejlepším.
Německý jazyk byl jazykem kultury, kterým mí rodiče vládli. Mnoho knih v knihovně bylo v němčině a můj otec četl noviny zejména v německém jazyce. Francouzština byla druhým jazykem, který rodina ovládala a oficiálním jazykem byla samozřejmě čeština. Mí rodiče ze mě chtěli mít intelektuála a tak mi platili doučování angličtiny, načež jsem dvakrát týdně navštěvoval učitele. V té době jsem si ještě neuvědomoval, jak mi studium angličtiny pomůže v budoucnu. Místo toho jsem se snažil věnovat legu, známkám a Maccabi. Měl jsem také dva nebo tři kamarády, kteří nebyli židé. Jedním z nich byl Skácel, jehož otec byl právník a druhý Tománek, jehož otec byl zubař. S kluky jsem byl v kontaktu i po ukončení základní školy.
Hromadné focení na konci 5. třídy v roce 1935
Hardy Beger a jeho bratranec Miloš před vstupem na polovárnu v roce 1937
Maccabi
Maccabi byl název tělocvičného židovského spolku, přičemž ten uherskohradišťský patřil k nejstarším židovským tělocvičným jednotám na Moravě. Byl založen roku 1900 úsilím několika pánů, kteří se snažili o to, aby odloučili zdejší židy od společnosti Němců, soustřeďujících se společensky v německém Kasinu a Turnvereinu. Tyto snahy, byť narážely na tuhý odpor několika rodin, měly kladný výsledek. Roku 1900 již předcvičoval místní majitel velkoprodeje s vínem Leopold Braun prvnímu židovskému družstvu osmi mužů. Stanovy spolku byly schváleny roku 1901, první valná hromada se konala v lednu roku 1902 a za předsedu byl zvolen dr. Emil Kollek. Roku 1903 se účastnili tři členové cvičení, které se konalo o sionistickém kongresu v Basileji a v roce 1904 byly zavedeny hebrejské povely. Za války ztratil spolek devět členů, kteří padli na bojištích. Po válce roku 1919 byl založen odbor pro kopanou, lehkou atletiku a ženské družstvo házené. Odbor kopané a házené však v pozdějších letech zanikl, kdežto tělocvik, který se konal v městem propůjčené tělocvičně, měl velkou popularitu. Roku 1930 můj otec koupil pro spolek pozemek určený pro sportovní a tenisová hřiště, která zde byla roku 1931 zbudována. Díky investici do pozemku získal otec post prvního předsedy tenisového odboru. I moje sestra Dita hrála hlavní roli v životu spolku Maccabi, účastnila se regionálního sportovního zasedání a ze všech sportů milovala nejvíce lyžování. Také můj strýc Otto a Hugo Jellinkovi, kteří žili ve městě, patřili k vynikajícím sportovcům a členům Maccabi. Oba uměli výborně plavat a také si koupili kajak, na němž cvičili veslování na řece Moravě. Sestra Stella se dokonce připojila k české delegaci na v pořadí druhých makabejských hrách, které se konaly v roce 1935.[1] Poté chtěla zůstat v Palestině, ale nakonec se na naléhání matky vrátila.
Já jsem se připojil k Maccabi Hatzair v devíti letech, čímž sem se stal jedním z nejmladších členů, jelikož byla většina chlapců o dost starší. Určitou roli v tom hrála zajisté koupě pozemků pro spolek mým otcem. Po nastoupení do spolku jsem k mé velké radosti obdržel kolo. Od té doby jsem měl povolen vstup na všechna hřiště. Na tenisové hřiště, volejbalové a basketbalové, stejně tak i do šaten, mohli totiž jen členové Maccabi. Taky jsme trénovali často šachy nebo stolní tenis. Organizovali jsme i setkávání s ostatními sportovními kluby. Já a mí sourozenci jsme byli tedy Maccabisti. I sestry se účastnily cvičení. Dita byla v zimě lyžařská instruktoar a Stella instruktorka gymnastiky.
Kromě různých soutěží, kterých jsem se účastnil, většinou se staršími soupeři, jsem také jezdil na letní tábory, které byly pořádány každé léto o prázdninách v červenci a v srpnu. Na letní tábor jsme cestovali vlakem, jehož vagóny byly plné jásajících dětí. Cesta trvala většinou několik hodin, zřejmě jsme cestovali někde na území dnešního Slovenska. Letní tábor se konal na farmě najaté pro tento účel a čítal okolo 200 dětí. Učili jsme se hebrejsky a zpívali písně v hebrejštině. Měli jsme různé soutěže, dělali jsme každý večer táboráky. Nijak se to od ostatních táborů nelišilo, jen s výjimkou výuky hebrejštiny. Maccabi sloužilo také k rozvoji kultury.
Cvičení na hřišti Maccabi v Uherském Hradišti v roce 1935
Maccabi
Období, kdy jsem studoval na Gymnáziu
Po studiu základní školy jsem přešel na české Gymnázium v Uherském Hradišti. Třídy tam byly smíšené a třída se skládala z cca 30 žáků, přičemž byl kladen důraz na matematiku a fyziku. Já jsem měl však raději četbu knih. Co se týče školy, tak chlapci byli připravováni většinou na studium práv, architektury či medicíny. Pro dívky byla určena většinou kariéra úřednic. Mé studium na gymnázium však narušil rok 1939 a následná okupace Československa.
Mimo školu mi byla věnována velká pozornost. Avšak jako dítě jsem cítil, že má matka byla velmi zaneprázdněna, asi nejvíce času jí vzalo, kromě práce, oblékání mých sester. Chodila k nám kvůli tomu dokonce švadlena. Nicméně to neměnilo nic na našem hezkém a vřelém vztahu se sestrami a byl jsem na své sestry náležitě hrdý. Všichni jsme se narodili ve stejném domě (v dnešní Šromově ulici). Stella se narodila 8. 10. 1914 rok po sňatku mých rodičů, 25. 1. 1917 se narodila má sestra Dita. Obě sestry byly skvělé sportovkyně a matka dohlížela na to, aby byly obě dobře vzdělány. Kromě anglického jazyka navštěvovaly také lekce klavíru. Především Stella se musela naučit na piano, jelikož chtěla studovat na semináři pro učitele a u kandidátů bylo podmínkou umět něco málo od všeho a to včetně hudby a poezie. Já jsem hru na klavír vzdal. Dodnes si nemyslím, že jsem měl nějaký velký talent pro poezii nebo jakýkoliv hudební nástroj. Druhá sestra Dita se rozhodla studovat gymnázium. Postoje sester byly prodchnuty sionistickými hodnotami a obě dvě měly mnoho židovských přátel, především v Maccabi. Zajímavé je, že se Dita začala po absolvování střední školy věnovat učící metodě Montessori a působila jako učitelka. Rysy této metody mě velmi zajímaly, protože se jednalo o do té doby velice atypický vzdělávací systém, který zahrnoval náročné hry, ale také hraní na nástroje a obohacoval myšlení.
Stručný život mých sester Dity a Stelly
Dita – Dita byla prostřední dítě v naší rodině, ale provdala se jako první, což vyvolalo různé reakce. Bylo zvykem, že nejprve se vdala první dcera, takže to bylo naprostým překvapením. Jak k tomu vlastně došlo? Můj strýc Hugo, matčin bratr, pracoval v té době u firmy Baťa, velké české firmě zaměřující se na výrobu obuvi a chodil k nám na návštěvy v sobotu s jeho přítelem Paulem Borovcem (Morawetz). Rodina Paula byla velice dobře zajištěna. Nejprve žila v Rakousku, ale pak se přestěhovala do Prahy. Paulův otec podnikal v bankovnictví a byl poslán do Prahy, kde jeho rodina žila v krásné vile. A co se nestalo? Paul se po čase začal Ditě dvořit a začal usilovat o její ruku. Byli jsme docela překvapeni. Dita byla známa svým sionistickým zanícením a její kladná odpověď nás velmi překvapila. Není pochyb o tom, že byl Pavel charismatický a okouzlující. V době kdy Dita studovala systém Montessori, pouto mezi nimi zesílilo. Rozhodujícím se stalo Ditino onemocnění zápalem plic, kdy byla poslána do sanatoria, aby se tam zotavila. Paul ji zde navštěvoval velmi často a když se vrátila z pobytu, tak oba oznámili své rozhodnutí uzavřít sňatek. Paul pak kvůli obchodním záležitostem (prodej cukrovaru Rajovi) musel odjet do Indie a tak požádal matku o to vzít si Ditu ještě před svou cestou, což se nakonec stalo. Paul však nebyl zběhlý v židovských tradicích a tak se rozhodlo, že se bude svatba konat v Praze. Vzali se v únoru 1938. Jejich slavný den s nimi strávilo zhruba 30 lidí, z nichž většina byla z okruhu rodiny. Mně bylo 14 let a byl jsem nadšený z nového obleku, který mi maminka opatřila ve Vídni.
Ještě té noci sestra spěchala do kanceláře pro nový pas a druhý den už se plavili do Indie, kde Pavel jako charismatický člověk úspěšně uzavřel obchod. Ve čtyřicátých letech pak žili v Thajsku, kvůli Škodě Auto a své putování skončili v Austrálii, kde zplodili dcery Anitu, Judy a syna Davida. Prvních několik let života děti strávily se svou matkou doma. Dita byla doma a Paul úspěšně podnikal, což jim zajistilo vysokou kvalitu života. Domnívám se však, že častá Paulova absence měla velký vliv na jejich vztah. Když bylo mé sestře 48 let, přestěhovali se s Paulem do Jeruzaléma. Vybrali pole v Abu Tor, kde v roce 1965 postavili krásný dům. Dita pracovala jako koordinátorka pro muzea v Izraeli. Byl jsem velmi šťastný, když se má sestra přestěhovala do Izraele a její vztah s Paulem se zlepšil. Dita zemřela ve svém domě v Jeruzalémě v roce 2001 ve věku 84 let. Paul později zemřel v Austrálii. Paul napsal, ještě před tím než zemřel, knihu s názvem „What a life“ s jeho životem a dílem.
Stella – Stella dokončila střední školu a pokračovala seminářem pro učitele v Brně po dobu dvou let. Poté učila v Židovském sionistickém centru v Praze a následně se tam i přestěhovala. V Praze se setkala s Viktorem Fischlem (novinář, spisovatel, diplomat, přítel Jana Masaryka, Seiferta atd.).[2] Často nás se Stellou navštěvovali v našem domě. Viktor byl velmi sympatický. Pár se vzal v roce 1938 v Praze. Jeho otec, který pracoval u Rakousko-uherských drah, zemřel ve stejném věku jako můj otec. V březnu 1939 však přišli Němci a Viktor utekl sám do Londýna, aby se pokusil zajistit víza pro další Čechy. Až roku 1941 bylo možné pro Židy opustit zemi a Stella zamířila do Londýna. Pomohl jsem jí sbalit si věci, dokonce jsem jí dal i sbírku mých známek. V roce 1949 sestra s manželem odjeli do Izraele a usadili se v Morashe, která se nachází v Jeruzalémě. Po přistěhovalectví a vojenské službě jsem s nimi půl roku žil, až do své svatby. Později se přestěhovali do Bejt ha-Kerem. Viktor získal práci na ministerstvu zahraničí a nakonec byl jmenován velvyslancem v mnoha zemích, včetně Japonska, Barmy, Jugoslávie, Norska, Polska či Rakouska. Stella a Viktor měli dva syny: Daniela a Gabriela. Když bylo potřeba, tak měli chlapci zázemí v našem domě v Jeruzalémě. Dnes žijí v Haifě a Maoz Sionu. Má sestra zemřela v roce 2006 v 91 letech. Viktor zemřel před ní téhož roku v 94 letech.
Hardy Berger a jeho sestry Stella a Dita v roce 1927
Svatba sestry Stelly v Praze v roce 1938
Rok 1939: Zlom v mém životě a dlouhá cesta do Izraele
Pomatuji si to velice dobře, od roku 1938 Anschluss Rakouska a Mnichovský diktát roztrhl Československo. Většina diskuzí v rodině se točila kolem toho, jak se co nejlépe dostat z předpokládaného ohrožení. Na začátku roku 1938 se obě sestry provdaly a opustily domov, následovaly své muže, jedna do Prahy a druhá na Dálný východ za obchodem. Prosil jsem a nakonec i přesvědčil matku, aby souhlasila s mou cestou do Palestiny. Ona se však rozhodla zůstat s babičkou Jelínkovou. Všechny pozdější snahy ji dostat ven ale nakonec selhaly. Její dva bratři se rozhodli emigrovat s rodinou do Palestiny a třetí byl poslán firmou Baťa do Ameriky. Jedna teta utekla na východ a přežila válku s falešnými slovenskými doklady. Moje sestra a její manžel se rozhodli odjet do Anglie a pak Austrálie a o několik let později se přestěhovali do Izraele. Pouze jeden ze sourozenců otce se dostal z nacistické Vídně do Londýna. Ostatní to nestihli a zahynuli v pracovních táborech. Z hradišťských židů jich za války zahynulo cca 200. Celkově bylo téměř šest milionů zavražděných během Holocaustu a to včetně dětí, mladistvých a starců. Jen několika tisícům se povedlo dostat pryč včas nebo nějakým způsobem přežít. Jejich příběhy jsou součástí historie Holocaustu a já jsem jedním z těch, kterým se podařilo dostat se do neutrálního Švédska a nakonec po dlouhé cestě i do Izraele.
Má cesta do Izraele, toho času Palestiny, začala na jaře 1939 když jsem opustil malé město, které bylo tehdy okupované nacisty a Bergerův podnik byl zkonfiskován. Aniž bych dokončil devátou třídu, přidal jsem se jako patnáctiletý mladík v květnu 1939 ke skupině Youth Alijah v Praze. Jednalo se o židovskou organizaci, která před nacisty během existence nacistického Německa zachránila na 22 tisíc dětí. Organizace měla zařídit jejich přesídlení do kibuců a mládežnických vesnic v mandátní Palestině a později Izraeli. Po roce 1939 se ukázalo, že se jednalo o jeden ze způsobů, jak se dostat daleko od nacistů. Tato skupina měla dočasně zůstat v Dánsku, aby zde počkala na vytoužené povolení k pobytu a na víza, díky kterým bychom mohli pokračovat do tehdejšího britského „mandátu“ Palestiny. Realita však byla o trochu jiná. Léto přešlo hrozně rychle – a pak už to šlo ráz na ráz. Od učitelů jsme se dozvěděli, že nemůžeme pokračovat v přípravě doma. Zajistili pro nás pěstounské rodiny v Dánsku. Prý tam pojedeme jen na chvíli – a pak rovnou do Palestiny. Němci nám ještě milostivě dali pasy, asi nás chtěli vypakovat co nejdříve. Jen ten pas byl jaksi jednosměrný. Museli jsme jim odevzdat peníze a všechny cennosti. Na cestu jsem měl jen malý kufřík, kde bylo to nejnutnější. Peřiny, šaty, boty, to všechno mi rodiče zabalili do velké dřevěné bedny, kterou mi pak poslali do Dánska. V kufru jsem měl spíše letní šaty, jelikož jsme si mysleli, že Dánsko bude jen přestupní stanice. Koho by napadlo, že tam zůstaneme čtyři roky a cesta do Palestiny bude velmi zdlouhavá.
Na strastiplnou cestu jsem nakonec spolu s dalšími dětmi vyrazil v říjnu 1939. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Byla půlnoc 24. října 1939. Hodiny do odjezdu. Děti se shromažďovaly před vlakem na Masarykově nádraží. Rodiče stáli opodál a pozorovali je. Jen stěží se mohli usmívat. Mysleli na to, že udělali to nejlepší. Posílali je přece do bezpečí a také nejspíš doufali, že to bude jen na chvíli. Cesta ubíhala vcelku rychle, ani jsme si nevšimli, že už jsme v Berlíně. Poté jsme šli společně na pozemní dráhu, ujeli pár stanic a ocitli se na jiném nádraží. Nový vlak nás odvezl až do poslední zastávky na pobřeží, přístavního městečka Warenmünde. Tady jsem nastoupil na loď a odtud jsme pluli do Dánska
Díky snahám humanitární ženské organizace Dánové dovolili asi 300 dětem z Německa, Rakouska a Českých zemí, aby strávily čekání na vytoužená povolení jako neplacení zemědělští pracovníci na dánských rodinných farmách. Poté co bylo Dánsko také okupováno Němci v dubnu 1940, pouze malé hrstce se podařilo pokračovat v cestě do Palestiny. Zbytek musel zůstat na dánských farmách, pracovat a čekat. Zprávy od matky nebyly příliš povzbudivé. Spolu s babičkou Jelínkovou byla deportována do blízkého místního ghetta v Uherském Brodě a poté v lednu 1943 do velkého terezínského koncentračního tábora.
V Dánsku, navzdory nacistické okupaci, se nám nadále podařilo zůstat poměrně svobodnými. Farmařina byla tvrdá práce, s dlouhými pracovními dny, zejména v létě, ale na druhou stranu jsme měli dostatek jídla a jednou týdně jsme se mohli setkávat s našimi přáteli, což bylo povzbuzující pro našeho ducha. Dokonce jsem poslal matce do Terezína několik balíčků jídla. Nakonec se mi podařilo pokračovat ve studiu. Navštěvoval jsem jednu zimu střední zemědělskou školu a tím jsem splnil podmínku pro přijetí na univerzitu a tak jsem začal studovat univerzitu v Kodani. Když se však podmínky pro židy staly životu nebezpečné, emigroval jsem v říjnu 1943 během proslulé operace podzemní záchrany židů do neutrálního Švédska. Pří této operaci byla zachráněna většina dánských židů. Překonání Oeresundu v noci a ukrytí do rybářských člunů za pomoci dánského odboje trvalo sice jen pár, ale za to velmi dlouhých hodin.
Ve Švédsku jsme byli velmi dobře přijati a vše bylo zdarma. Navázal jsem také kontakt s rodinou na západě. Brzy jsem začal pracovat jako asistent výzkumu a také jsem pokračoval ve studiu na Agricultural University v Upsale. Akademické prostředí jsem si velmi užíval a trávil jsem dlouhé hodiny jak v laboratoři, tak v knihovně. Jednalo se o jedno z významných období mého života. Během posledních měsíců války, kdy jsem byl převeden do Armády Československé republiky ve Velké Británii a poté za pobytu v poválečném Československu, jsem zjistil, že matka ve věku pouhých 52 let zahynula v Osvětimi v říjnu 1944. Matčina mladší sestra po válce našla v Terezíně jen babičku Jelínkovou a odstěhovali se do Tel Avivu.
Po návštěvě mého rodného města jsem našel náš velký dům a obchod na hlavním náměstí nedotčený, ale okupovaný cizími lidmi. Židovský hřbitov a hrob mého otce jsem našel srovnán se zemí. V rodném městě jsem se setkal se svým strýčkem Otto Jelínkem, který sloužil v české armádě a začal se zajímat o navrácení Jelínkova majetku. Na naši schůzku se dostavil i strýček Hugo, který sloužil v americké armádě. Připojila se k nám i sestra Stella, která doletěla z Londýna. Stellin manžel byl v té době prvním tajemníkem Jana Masaryka. Nakonec jsem se však vrátil v lednu 1946 do Kodaně kvůli dokončení mé tříleté studie. Udělal jsem to tak, že jsem sloučil dva ročníky a zkoušky do jednoho a na jaře 1947 jsem absolvoval. V létě 1947 jsem vykonal dlouhou návštěvu a zúčastnil se různých mezinárodních konferencí a setkání v Československu. Vrcholem celé návštěvy bylo první poválečné setkání s mojí sestrou Ditou a její rozrůstající se rodinou, která přijela na návštěvu z Austrálie. Sestra Stella a její rodina z Londýna se usadila v Praze, zatímco její manžel byl zaměstnán na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR. Má návštěva Česka zahrnovala i návštěvy v mém rodném městě, které však nebyly moc povznášející. Na podzim jsem se proto vrátil do Kodaně, kde jsem pracoval jako asistent v Dánském výzkumném ústavu.
Poté mi britské úřady udělily vízum, abych mohl pokračovat ve studiu na Hebrejské univerzitě. Do Izraele jsem přicestoval lodí do přístavu Haifa v červenci 1948 během dočasného příměří. Pustili nás v Marseille společně s další skupinou Mahal.[3] Celá cesta vlastně začala v Dánsku, kde jsem čekal na příležitost dostat se do Palestiny. Prostřednictvím mých kontaktů jsem byl informován o možnosti cestovat přes Francii, kde jsme při čekání na loď, která by nás odvezla z Marseille, absolvovali společně se členy Mahal školení v orientaci v kopcích jižní Francie. Na lodi Montechario to nebyl žádný luxus. Loď byla před tím používána pro ilegální imigraci a nyní jsme cestovali v poměrně primitivních podmínkách s velkou skupinou přistěhovalců především ze severní Afriky ze sběrného táboru Grand Arenas nedaleko od Marseille. Byli to dobrovolníci a několik členů Hagany[4], kteří se snažili udržovat řád při přidělování potravin a rozdělování denních prací.
Neměli jsme vůbec žádnou představu co očekávat od našeho příchodu, zda příměří vydrží nebo bude válka pokračovat a jak velká část země byla obsazena Araby. Věděli jsme jen, že po vyhlášení samostatnosti 15. května byl Tel Aviv bombardován Egypťany a že vojska pěti napadajících arabských států dosáhla předměstí Jeruzaléma. Avšak příjezd do přístavu Haifa, který byl Brity pouze evakuován, byl radostný a to i přesto, že došlo ke konfiskaci filmu, když jsem fotografoval významné momenty příjezdu do Haify. Velmi jsem litoval této ztráty takovýmto způsobem. Poté co jsme byli přesídleni do stanového tábora v Bet Lid, mi netrvalo dlouho, než jsem šel na návštěvu k několika přátelům v Moshav (malá zemědělská usedlost poblíž) a později i k rodině a přátelům v Tel Avivu. Rychle jsem se dozvěděl, že stopování byl nejjednodušší a nejrychlejší způsob jak cestovat po celé zemi. I později, v průběhu následujícího roku v armádě, jsem tento způsob přepravy využíval k návštěvám přátel a poznávání země. Utváření nových přátelství a nádherně optimistický duch těchto dnů měl za následek to, že jsem se začal cítit uvnitř židovského státu jako doma a nabyl jsem přesvědčení, že i já musím být jeho součástí.
Většina dobrovolníků Mahal se nakonec vrátila do své vlasti, jen pár se rozhodlo zůstat. Období, kdy jsem sloužil jako nižší důstojník v Hemed, bylo obdobím, kdy jsem dělal tajnou vojenskou činnost. Také se mi dostalo možnosit připojit se k některým geologickým expedicím v Negevské poušti, čímž jsem byl fascinován.
Když jsem byl po roce služby z armády propuštěn, mým prvním cílem se bylo lépe naučit hebrejsky. Mahal a židovská agentura organizovali pravděpodobně první intenzivní kurzy v Jeruzalémě pro demobilizované dobrovolníky a mladé imigranty. V té době se předpokládalo, že tři měsíce výuky budou stačit, ale později byly kurzy prodlouženy na pět měsíců.
O několik měsíců později, kdy jsem působil jako středoškolský učitel na kibutzu (Bet Yerah), mi byla učiněna nabídka vrátit se do Kodaně. Nakonec jsem zvážil své možnosti, zabalil si svých pár věcí, zejména knihy, a vrátil se nakonec do Jeruzaléma. Zde jsem byl přijat k doktorskému studiu na Hebrejské univerzitě a také jako výzkumný asistent. Do Jeruzaléma imigrovala moje sestra Stella a rodina z Československa, usadili se v poměrně velkém bytě, kde jsem v dohledné budocnosti mohl žít s nimi….. Můj život pak plynul dále….
Prof. Dan H. Yaalon, původním jménem Hardy Berger, je jedním z nejuznávanějších odborníků na pedologii a vědu o Zemi. Zemřel v lednu roku 2014 ve věku 89 let ve svém posledním bydlišti v Mevasseretu Zion (Izrael). V průběhu šesti dekád vědecké práce přispěl originálními poznatky v oboru palepedologie, půdní geomorfologie, půdní historie a antropických vlivů na půdu. Působil na Královské veterinární and zemědělské universitě v Kodani, na Švédské zemědělské universitě v Uppsale a na Hebrejské universitě v Jeruzalémě. V průběhu své kariéry publikoval úspěšné vědecké články, byl editorem mnoha významných knižních publikací a působil jako čestný editor a člen ediční rady vědeckých časopisů CATENA, Geoderma, and Soil Science. Byl jediným vědcem, který získal ve svém oboru prestižní ocenění Dokučajevovu medaili ISSS a Sartonovu medaili Univerzity v Gentu.
Hardy Berger v Dánsku
Ludvík Berger před svou prodejnou v poválečných letech
Fotografie z židovského hřbitova v Uherském Hradišti, který byl za války srovnán se zemí
Hardy Berger a jeho první měsíc v Izraeli
ZDROJE:
YAALON, Dan: The Yaalon Story – A passion for science and zion. Jerusalem 2013.
YAALON, Dan: 2013 ירושלים, הלהט למדע וציונות, הסיפור של יעלון
MATYÁŠOVÁ, Judita: Přátelství navzdory Hitlerovi: osudy českých dětí, které ze války uprchly do Dánska a setkaly se po 70 letech. Praha 2013.
ČOUPKOVÁ, Jaromíra: Toulky městem. In: ZUH 2014, č. 1, s. 18.
JARUŠEK, Robert: Uherské Hradiště, město a okres. Brno 1934.
Židovské děti nezachraňoval jen Winton, ale i dánské matky, říká Češka, co našla zapomenuté dějiny. In: Aktuálně.cz [online]. [cit. 2016-08-17]. Dostupné z: http://magazin.aktualne.cz/zidovske-deti-nezachranoval-jen-winton-ale-i-danske-matky-za/r~7dc6f7c4062511e6884d002590604f2e/
150 židovských dětí z Česka se před holocaustem zachránilo v Dánsku. In: Český rozhlas [online]. [cit. 2016-08-17]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/150-zidovskych-deti-z-ceska-se-pred-holocaustem-zachranilo-v-dansku