Sladovna v Uherském Hradišti

Sladovna v Uherském Hradišti

            Sladovna v Uherském Hradišti byla do roku 1928 v rukou rodiny Fürstů. Počátky působení rodiny Fürstů na území okresu Uherské Hradiště můžeme datovat do roku 1851. Toho roku zde koupil Alexander Fürst velkoměšťanský dům č. p. 126 za 5 500 zl.[1] O rok později dům přešel z neznámých důvodů do rukou jeho bratra Emanuela Fürsta, budoucího zakladatele sladovny.[2] Rodina se do Uherského Hradiště přestěhovala z nedalekého Bzence.  Emanuel si 11 let po svém příchodu, roku 1863, založil na Mariánském náměstí  obchod se smíšeným zbožím, který byl zaprotokolován pod firmou Emanuel Fürst.[3] Do roku 1867 ještě stihl zplodit se svou ženou Klementinou několik potomků.[4]

            Ke konci šedesátých let už mu nestačil jen obchod se smíšeným zbožím a své naspořené peníze chtěl dále investovat. V té době bylo Uherské Hradiště typicky zemědělskou oblastí, kde jednu z nejdůležitějších plodin rolníka představoval ječmen. Tento stav vytvářel velice příznivé podmínky pro obor sladovnictví. Toho si byl určitě vědom i Emanuel Fürst, který zpozoroval absenci sladovny přímo ve městě a již roku 1870 se dozvídáme z Morawských Nowin, že dne 17. září 1870 byla do obchodního rejstříku pro firmy společné zanesena uherskohradišťská sladovní továrna Emanuel Fürst & Hermann Rosenbaum se sídlem v Uherském Hradišti. Emanuel Fürst je zde ještě uváděn jako kupec v Uherském Hradišti a Hermann Rosenbaum je zde uváděn jako sladovní továrník v Poštorné u Břeclavy.[5] Oba dva se spojili coby veřejní společníci, jejichž předmětem byla výroba sladu v domě č. p. 176. Toto obchodní partnerství bylo ještě posíleno sňatkem Hermanna Rosenbauma se setrou Emanuela Fürsta Hani Johanou Fürstovou.[6] Doba trvání smlouvy byla na šest let a to od 1. září 1870 až do 31. srpna 1876.[7] Tato smlouva byla nakonec ještě prodloužena do roku 1881, až byla 29. září 1881 firma vymazána z obchodního rejstříku.[8] Nelze s jistotou říci, proč Hermann Rosenbaum z firmy odstoupil, ale pravděpodobně začal svou energii soustředit na sladovnu v Poštorné, která roku 1883 přešla do jeho rukou. Podle všeho Fürstovi celá sladovna zůstala, jeho potomci neměli ještě věk na přebrání společnosti a tak se rozhodl nalézt nového společníka. Partnerství se uzavřel s židovským obchodníkem z Uherského Hradiště Samsonem Schindlerem a 1. září začala sladovna fungovat pod jménem Ung.-hradischer Malzfabrik Fürst und Samson Schindler. Účelem společnosti byl opět provoz sladovny v Uherském Hradišti a to vše prostřednictvím smlouvy, která byla uzavřena na 6 let. Společnost však skončila z neznámých důvodů předčasně již roku 1886.[9] Co bylo předmětem smluv a to jak mezi Hermannem Rosenbaumem, tak také Samsonem Schindlerem, nedokážeme s určitostí říci. Kromě novinových článků totiž chybí pro toto období jakékoliv spisy majetkoprávní povahy.[10]

            Z období počátku sladovny se nám dochovaly pouze dvě kupní smlouvy a jeden plán z roku 1870, přičemž je zajímavostí, že všechny tyto dokumenty znějí na jméno Emanuel Fürst. Ze smlouvy z 10. ledna 1867 se dozvídáme, že Emanuel Fürst koupil od Pinkuse Kornfelda dům č. p. 176 za 2550 zlatých. O tři roky později, 2. července 1870, dokoupil za 1000 zlatých od Franze Friedela také louku, která k tomuto domu náležela, a na rozsáhlém pozemku brzy zahájil výstavbu sladovny.[11] Emanuel Fürst patřil společně se stavitelem Josefem Schaniakem mezi podnikatele, kteří jako první v Uherském Hradišti začali s výstavbou svých továren za bývalými hradbami města. Obě továrny se nacházely v inundačním terénu u protékající řeky Olšavy. Jak vypadala původní sladovna na počátku sedmdesátých let se můžeme dozvědět z plánů výstavby z roku 1870. Sladovna víceméně vznikala přístavbami k původnímu obytnému domu č. p. 176 na rozsáhlých parcelách ležících na pravém břehu řeky Olšavy. Jak je vidno z plánů, tak sladovna měla na svém počátku pouze jeden hvozd. V lednu roku 1890 dokonce vypukl ve sladovně požár, který prostory sladovny značně poškodil. Tento oheň vypukl z neznámých důvodů v budově kotelny, přičemž se rychle rozšířil i do dalších částí města. Požár poškodil především sklady sladu, nově postavenou sušárnu, kotle i strojírnu.[12] Firma se však z této tragédie rychle vzpamatovala. V průběhu dalších let prodělala řadu změn a byla značně rozšířena, což souviselo s rozšiřující se poptávkou po sladu a vyššími nároky na výrobu. Na konci 19. století stál na stejném místě rozsáhlý tovární areál s třemi dvoulískovými hvozdy, ohraničený ze tří stran rozlehlými humny a sýpkami.[13]

            Ve sladovně bylo standardně kolem 30 až 70 dělníků, kteří se starali o chod a údržbu sladovny. Dochovaly se nám i další informace o počtu zaměstnaných ve sladovně, tato čísla je však nutné brát s rezervou. Podle všeho zde byli započítáni jak sezónní dělníci, tak i dělníci, kteří pracovali v propachtovaných sladovnách a to zejména v Malenovicích. A tak v roce 1870 zde pracovalo kolem 60 zaměstnanců,[14] na počátku 20. století je jich uváděno 32[15] a v roce 1911 dokonce 150.      

            Ale vraťme se opět k majetkoprávnímu vývoji. Poté co z firmy roku 1886 z neznámých důvodů odstoupil Samson Schindler, rozhodl se Emanuel Fürst udělat veřejným společníkem ve firmě svého osmadvacetiletého syna Sigmunda. Od 1. července 1866 tak započala sladovna svou výrobu pod firmou Ung.-Hradischer Malzfabrik Em. Fürst & Sohn, přičemž smlouva byla uzavřena na 10 let a jednalo se o veřejnou obchodní společnost.[16] Kromě Sigmunda se na provozu sladovny podílel ještě jeho o 10 let mladší bratr Alexandr. Zřejmě z důvodu nízkého věku se mohl oficiálně stát součástí firmy až po nabytí určitých zkušeností, které byly spjaty s chodem sladovny. Do firmy přistoupil jako veřejný společník až 27. července 1895[17] a o pět let později se oženil s Idou Hechtovou, dcerou Davida Hechta, majitele brněnské firmy na zpracování vlny.[18] Třetí z Emanuelových synů Max převzal postupně otcův obchod smíšeným zbožím. Nejprve se stal roku 1891 prokuristou u firmy Emanuel Fürst[19] a roku 1893 převzal otcův obchod zcela, přičemž pokračoval pod původním názvem.[20] V tomto stavu byla sladovna provozována až do roku 1908, kdy umřel zakladatel firmy Emanuel Fürst ve věku 78 let. Po dva roky ještě firma fungovala pod starým označením, avšak roku 1910 se majitelé rozhodli společnost přejmenovat na Ung.-Hradischer Malzfabrik Sigd. & Alex. Fürst. Sídlo firmy zůstalo i nadále v Uherském Hradišti a za prokuristku byla do firmy přibrána Sigmundova manželka Laura, která působila ve sladovně již od roku 1907.[21] Majoritu v podniku měl Sigmund. Zatímco byla sladovna vlastněna Alexandrem ze 48 %, tak Sigmund disponoval 52 %. Jak uvádí Michael Viktořík, tak tento stav mohl zapříčinit to, že byl Sigmund vždy titulován jako Emanuelův nástupce, a proto měl asi také v podniku většinu. Kromě těchto podílů zdědili také několik nemovitostí v Uherském Hradišti.[22]

            V nových rukou sladovna prosperovala čím dál více, především díky vývozu, na který se specializovala. Již v prvních letech provozu vyvážela továrna slad do většiny evropských států jako např. Belgie, Německa či Švýcarska. V předválečném období již vyvážela do celého světa, jako byla Amerika, Afrika, Japonsko či Indie.[23] I když se jednalo o sladovnu, kterou bychom mohli zařadit mezi větší podniky, tak její kapacita byla pro množství, které musela zpracovat, nedostatečná. Proto často firma sladovala za mzdu ve sladovnách jiných, jako např. v Malenovicích, Uherském Hradišti a po první světové válce také v Tovačově. Sladovna byla tvořena z klasických humen a měla také humna americká. Co se týče vnitřního vybavení, tak měla převážně mechanická zařízení pro čištění[24] a pohyb ječmene i sladu. Ze speciální budovy čistírny pokračoval ječmen šenkem do hlavní budovy, odkud byl transportován na skládky a na čistící štoky. Sladovna měla jak odkličovací a máčecí stroje, tak i výtahy a vytahovadla na dopravu sladu na hvozdy, které byly tři. Ten nejstarší pocházel z roku 1870 a po požáru v 90. letech byl přestaven. Další hvozdy pocházely z let 1886 a 1894. V areálu sladovny se nacházela také pražírna kávy, která byla v provozu od roku 1912.[25]

          Provoz sladovny upravoval jako u jiných podniků pracovní řád, kterých se nám dochovalo několik. [26] Upravovaly nástup dělníků do práce, podmínky jako zákaz pití alkoholu a kouření v prostorách sladovny atd. Stejně tak jako v jiných velkých podnicích měl chod sladovny na starosti vedoucí. Tuto práci nemohl dělat jen tak někdo. Daný vedoucí musel mít dlouholetou praxi a také musel mít dobré doporučení z firem, kde dříve působil. Jediný písemně doložený vedoucí, který působil ve sladovně v Uherském Hradišti, byl Moritz März, o kterém se objevují první zmínky již na počátku dvacátého století, kde je označován jako zřízenec Fürstovi sladovny. Později se stal dokonce ředitelem sladovny.[27]

         Důležitou roli ve sladovně představovali také sládci, kteří byli zkušenými pracovníky v oboru sladovnictví. Z  Národních listů se dozvídáme, že se stal roku 1902 sladmistrem „u Fürsta“ v Uherském Hradišti Bohumil Hotovec[28] a roku 1907 se stal ve stejné sladovně jeho zástupcem Antonín Dočkal.[29] Bohumil Hotovec zde působil do roku 1908, poté byl jmenován technickým řídícím První vídeňské vývozní sladovny Hauser & Sobotka ve Štadlavi u Vídně.[30] Ani chodu sladovny se nevyhnuly nepokoje dělnické třídy, která žádala zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Tato nespokojenost vyvrcholila v roce 1906, kdy propukla stávka sladovnických dělníků, přičemž celé této stávce předcházela o den dříve stávka v Jarošovském pivovaře. Ve tři hodiny odpoledne došlo k zastavení práce a následně muselo dojít k diskuzi o podmínkách. Na rozdíl od pivovaru v Jarošově, probíhalo vyjednávání v Uherském Hradišti klidněji a dělníci se ještě toho dne s majiteli dohodli. Pracující nakonec dostali čtyři koruny měsíčního příplatku.[31]     

       Kromě svých podnikatelských aktivit byli členové rodiny Fürstů velmi aktivní ve veřejném a náboženském životě. Emanuel Fürst patřil od osmdesátých let 19. století k jedněm z největších plátců daní.[32] Roku 1886 byl dokonce zvolen do obecního výboru. Jeho volba do obecního výboru se opakovala i v dalších letech.[33] Od roku 1866 byl také členem Židovského náboženského spolku, na jehož chodu se podílel. V roce 1892 byl tento spolek povýšen na Židovskou náboženskou obec a Emanuel Fürst se stal členem jejího představenstva. Finančně také podporoval podpůrný a pohřební spolek Chewra Kadischa.[34] Za jeho života se mu nevyhnula ani aféra, kdy byl roku 1878 obviněn z pokusu o podplácení porotců, ze kterého nakonec vyšel nevinně.[35] Z jeho potomků se nejvíce angažoval ve veřejném životě syn Sigmund. Ten se stal na začátku 20. století předsedou Židovské náboženské obce a také se zasloužil roku 1917 o rozšíření židovského hřbitova.[36] Roku 1906 a pak i 1911 byl zvolen do členstva obecního zastupitelstva města Uherského Hradiště. Zde udržoval styky především s radním Slunéčkem, Boechenkem, ale také se starostou Josefem Stanclem. Mezi židovskými podnikatelskými kruhy byl velice vážený, nejednou ho město využilo jako prostředníka ve vyjednávání s většími podnikatelskými živly. Tak například na jaře roku 1912 vyslal Dr. Sedláček Zikmunda Fürsta vyjednávat o pronájmu pozemků k rodině Mayů do Starého Města.[37]          

         Celkovou konjunkturu oboru sladovnictví zastavilo vypuknutí první světové války. Již v kampaních 1912/1913 nebyla situace ve sladovnictví zrovna ideální. Letní počasí bylo chladné a deštivé, plus probíhala všeobecná hospodářská krize. Na začátku kampaně 1912/1913 nebyl starý ječmen na skladě a čerstvě sklizený ječmen obsahoval příliš mnoho vody, přičemž suchý se pohyboval při vysokých cenách.[38] Ale tento stav byl o proti světovému konfliktu banální. Již v kampani 1913/1914 sladovnictví pocítilo pomalu nastupující změny. Z výročních zpráv olomoucké živnostenské komory se dozvídáme, že řada sladoven přicházela o své hlavní odbytiště, které tvořily jak evropské země, tak především země v zámoří.[39] Banky téměř přestaly poskytovat úvěry. K tomuto stavu se přidala ještě špatná situace v dopravě, kdy se rakouské železnice zcela podřídily potřebám armády a začalo docházet k omezování civilní a obchodní dopravy. Často vagóny s ječmenem dlouho stály na jednom místě, kde docházelo k znehodnocování surovin.[40] V  podniku začal být nedostatek pracovní síly, jelikož řada zaměstnanců musela narukovat do armády[41] a také docházelo k pozdním dodávkám přídělů ječmene a tak již zapracované dělnictvo odcházelo do sladoven v Německu.[42] Obchod se sladem byl podřízen principům válečného hospodářství, přičemž vedoucí pozici zde měla Vídeňská sladovní centrála, která měla na starosti přerozdělování ječmene. Touto centrálou byla ponechána polovina veškerého přiděleného ječmene ke zpracování. Sladovny si tento příděl mezi sebe na základě různých kritérií rozdělily a následně ho prodávaly Pivovarské komisi. Zisk, který vznikl z prodeje, si mezi sebe rozdělila jak centrála, tak i jednotlivé sladovny. Na začátku války se díky tomuto systému udržela v provozu řada sladoven. Fürstova sladovna byla hned od začátku války využívána jako útočiště pro uprchlíky z Haliče. „V září 1914 se ve městě objevili první vystěhovalci zejména z okolí Haliče. Kolem 1500 lidí bylo ubytováno ve Fürstově sladovně, dalších 3000 v mařatické cihelně Josefa Stancla a 1700 ve staré poště v Otakarově ulici.“[43] V průběhu dalších let však začalo docházet k enormnímu nárůstu cen ječmene a v důsledku výše uvedených problémů klesalo množství vyrobeného sladu. Řada sladoven tak musela dokonce ukončit svou výrobu. Přerušení výroby se nevyhnulo ani uherskohradišťské sladovně a od roku 1916 ji začali bratři Fürstové využívat pouze k sušení ovoce a zeleniny, na které si museli pořídit zvlášť živnostenský list.[44] Situace se už do konce války nikterak nezlepšila.

           Po první světové válce se začaly psát nové dějiny sladovnické rodiny Fürstů a vše pomalu ale jistě vedlo k opuštění Uherského Hradiště jako centra jejich sladovnických aktivit. Již roku 1919 opustili Fürstovi Uherské Hradiště a přesunuli se do Olomouce, kde měli na Denisově třídě 45 svou centrální kancelář.[45] Ještě v říjnu téhož roku přejmenovali svou firmu na Moravské vývozní sladovny Zikm. & Alex. Fürst v Uherském Hradišti. Předmět podnikání byl rozšířen kromě sladovny o příbuzenské sušárenské podniky.[46] Vše nakonec vyvrcholilo požárem, který vypukl v Uherském Hradišti roku 1928. Velká část prostor byla poškozena a provoz byl ukončen.[47] Na místě sladovny rodiny Fürstů vznikla zástavba nových budov, jako např. nová budova Městské spořitelny. Rodina řídila své sladovny z Olomouce až do období druhé světové války, kdy je čekala stejně jako jiné židovské rodiny perzekuční vlna a Ericha, Waltera a Karla Fürsta smrt v Osvětimi.[48] 

Mgr. Jan Ryšavý

Foto:

Sladovna dříve stávala naproti budovy Krajského soudu Uherské Hradiště, dnešní UPRUM. V popředí lze vidět Městský pivovar, posléze nazývaný pivovar Karel Zedníček, který stával před dnešním Klubem kulutury.

Zleva majitelé sladovny v Uherském Hradišti Alexander a Sigmund Fürstovi a dlouholetý ředitel této sladovny Moritz März.

Požár sladovny roku 1928.

Hašení požáru sladovny roku 1928.

V místech kde dříve stávala sladovna, došlo k výstavbě nové budovy Spořitelny města Uherské Hradiště.

Walter Fürst

Walter Fürst s manželkou Irmou, která přežila Osvětim

Erich Fürst přibližně v roce 1937

Erich Fürst s manželkou Filomenou a dětmi Ingeborg, Ulrichem a Tomášem přibližně v roce 1939